"No, to nezní špatně, stejně nevím co bych teď večer ještě hledal, beru to."

Za barem bylo strmé schodiště do druhého patra. Pokojík byl malý ale útulný. V roku stála jedna postel a naproti ní nevelká skříň.
Lehl jsem si na postel a během chvíle usnul.

Probudilo mě nějaké podezřelé bouchání. Jakoby někdo vedle v pokoji bušil něčím kovovým do podlahy. Přiložil jsem ucho na zeď a v tom bouchání ustalo. Trochu jsem se zalekl. Ještě chvíli jsem poslouchal, ale pak jsem znovu usnul.

Sluneční paprsky se vloudily malým oknem do mého pokoje a příjemně ho prohřály.
Je na čase vstát, pomyslel jsem si.

Sešel jsem dolu po schodech.
"...naposledy jsem ho viděl, když šel nahoru do svého pokoje...no ale pak se ještě vrátil a dal si několik džbánů s medovinou, poté odešel," vysvětloval hostinský nějakému divně přistrojenému muži.

"Přeji dobrého jitra, co se stalo mohu-li se ptát ?" táži se hostinského.
"Ale, tadyhle kovář Marek tvrdí, že tu měl dneska s někým sraz a tak mu vysvětluji, že si ten člověk sice zaplatil pokoj, ale v noci, jako když do něj střelí, se vytratil a nikomu nic neřekl, zvláště ne mě teda..."

"No, nevím jestli to souvisí s vaším přítelem, ale v noci jsem slyšel nějaké podivné zvuky z vedlejšího pokoje..."

"Pojďme pánové, podíváme se do toho pokoje."

"Bohužel nemám už času nazbyt, musím vás opustit," odpovídám hostinskému.
"Dobrá, jsem velice zvědavý co se to tam dělo."