Nečekal jsem, že cesta do sklepa bude tak náročná... Nohy se mi pletou... to je schodů... a co teprve až půjdu nahoru. Á, tady to je, ježiš... je zamčeno, to mě mohlo také napadnout. Můžu zkusit probudit vévodu a půjčit si klíč, ale teď si tady na chvíli sednu...

Tma. Ale to mě bolí záda. Jsem snad spal na schodech či co. A louč už vyhasla. No pěkné...
Rukama šmátrám po vlhké stěně a pomalu stoupám po schodech nahoru.
Co je to tady za výklenek... A co to tam svítí... Nějaké červené světlo.

"Haló, kdo je tam ? Haló stráž ! Pojďte sem a posviťte mi !" křičím do tmy.

Světlo zhaslo. Slyším nějaké kroky, co se ke mně blíží po schodech odněkud zeshora.

"Haló pane ? Jste tu ?" slyším cizí hlas.
"Ano tady jsem, zhasla mi louč, pojďte mi posvítit," odpovídám.
"Ano pane, už jsem tu, co jste tu dělal ? Musíte být opatrný, minulý týden jsme začali v těchto místech obnovovat staré únikové chodby, je to tu teď nebezpečné, mohl jste někam zapadnout a nebo vás mohlo zasypat kamení, stropy nejsou ještě pořádně zpevněné. Pojďte si lehnout, služebná už vám rozestlala..." pobízí mě nějaký vysoký chlapík v hnědém hábitu... na stráž ale nevypadá.

"Viděl jsem tam nějaké červené světlo, tam..." ukazuji rukou za sebe, když mě vede po schodech nahoru.
"Ne ne, pane, pracuje se pouze přes den, v noci tu nikdo nepracuje... polévá mě horko, když pomyslím, co se vám mohlo stát... nesmíte tu chodit sám."
"Dobrá, už nebudu."

"Tak pane, tady je váš pokoj, potřebujete ještě něco ?"
"Ne, díky," odpovídám a zavírám dveře.

Pokoj je provoněný nějakou mě neznámou vůní. Výhled z okna do nočních zahrad osvícených měsícem je fascinující.
Na komodě u okna leží nějaká kniha.

Prohlédnout knihu.
Pozorovat noční zahrady.
Jít už spát.